Po 27 letech života na vesnici, jsem ochotna připustit, že je ze mně venkovanka. Ale ještě to nevzdávám, zatím si zvykám. A proč jsem se rozhodla založit vlastní blog? Na tu myšlenku mě přivedla moje nová (vysněná) kuchyně. V kuchyni se především vaří, ale taky píše, diskutuje o problémech a miluje! Takže, jestli Vás zajímá, co se děje v moji kuchyni, sledujte další zprávy. 

Vaše venkovanka

Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.

Na kafe se stavila kamarádka, kterou před nedávnem opustil přítel. Prý má před sebou má 50-ku a samotu na krku. V kabelce antidepresiva a obavu aby se z ní nestala alkoholička. Sedla si ke stolu a rozplakala se do uvařeného kafe. Ne, že by se něco stalo, ale na stole mám moc hezké, kýčovité, podzimní prostírání. Je na něm vyobrazeno ovoce a malý ptáček, který se jmenuje stejně jako její bývalý přítel. Taktně jsme vyměnila prostírání za to s růžičkama a zeptala se jestli se jí chce o tom mluvit. Její pohled na věc mne ale trochu děsí. Samozřejmě, je to zrada, našel si jinou. Jenže chceme opravdu žít v nefunkčním vztahu? K vůli dětem ne, ty jsou již dospělé. Když nemáme společné koníčky, netrávíme spolu volný čas, protože o tom máme každý jinou představu. Asi ze zvyku, je to pohodlné a ekonomicky výhodné bydlet společně. A co sex? Jo, tak ten byl super dokud .... No, dokud si nenašel jinou. Přiznejme si to, když chlap není doma spokojený, začne se ohlížet jinde. A nedej bože, že narazí na takovou, co mu "rozumí". Neštěstí je dokonáno v případě, že má navíc pochopení pro jeho časově náročnou práci," tak budu jezdit s tebou a pomůžu ti". No a co my, co jsme mu něco obětovaly a kolikrát to nebylo málo. Teď sedíme doma, případně u kamarádky, nebo jsme našly cestu zpět k mamimce, protože žít najednou sama není snadné. Přemýšlet o tom co se stalo a proč, co jsem komu obětovala, co mi dal on, mělo to cenu, proč jsem nebyla více doma, proč nebyl doma on, proč mi byla kariéra nebo kamarádky přednější, proč se o mě víc nezajímal! Vydržet s těmito myšlenkami a sám se sebou je těžší než samotný rozchod. Zdá se, že nejtěžší vztah máme samy se sebou. Je jednoduché nadávat na chlapa ale přiznat si, vlastní chybu, to jsou ty deprese. Z hezké, inteligentní ženy, která měla slibně nastartovanou kariéru a v životě už něco dokázala, je najednou troska, která nic nedokáže, není k ničemu, nic neumí, nic ji nečeká. To s našim srdcem a mozkem dělají chlapi. Já jsem z takového vztahu vystoupila dobrovolně, nebylo to bezbolestné, ale je to ten lepší případ, kdy se rozhodnu to ukončit já. Už je to víc než 10 let, můj manžel se znovu oženil a má dítě, já jsem se znovu vdala, děti mi stačí ty naše společné! Jo a o to jde, ženská prostě musí fungovat! Nejlepší je, zdravě se naštvat, jo je to hajzl, tak ať si ho užije a jezdí s ním i o víkendu, to jsem zvědavá, jak dlouho ji to bude bavit, ha! Já si teď budu žít hezký vlastní život, teda až se naučím, žít sama se sebou! No a do té doby je tady maminka, sestra, kamarádka, spolupracovníci, lidé na ulici, někteří se usmívají, hele chlap!

Ukládám do pytle masku Mikuláše s čertem. Jelikož již máme děti z domu, Mikuláš s čerty a anděly k nám nechodí. Jaká škoda, zazpívala bych jim a dostala dáreček. Pak bychom si dali kalíšek na zahřátí. Protože je můj manžel statný dvoumetrový muž, hrajeme si na Mikukáše s čertem sami a chodíme pravidelně nadělovat. Letos jsme jeli jako obvykle, do Frýdku k příbuzným. Jelikož měl manžel ještě něco k vyřízení, vyhodil mně na náměstí, kde probíhaly právě adventní trhy. Hezky profukovalo a já jsem byla během pěti minut promrzlá na kost. Nejprve jsem se šla ohřát k čertům, kteří předváděli svoji ohňovou šou, jenže to moc nepomáhalo. Takže nezbylo než obejít stánky s vánočním zbožím a vybrat si ten s punčem. Byl totiž nejvoňavější. Rychle jsem srkala horký nápoj a cítila, jak se mi v žaludku rozlévá horkost. Mezi tím jsem slyšela, jak děti vyvolávají, "my chceme Mikuláše", asi už jim bylo taky zima. Jen čertům evidentně zima nebylo a byli čím dál tim veselejší. Což připisuji prázdné láhvi, kterou neobratně skrývali na pódiu. A poté co hlavnímu Luciferovi chytla nad čelem paruka při předvádění uhasínání hořícího kolíku vkládáním do pusy a Luciferka ho začala hasit vodou z jiné láhve, kterou měla připravenou, naštěstí je nezaměnila, pak to čerti konečně vzdali a přišel Mikuláš. Ten evidentně čekal na svůj výstup vzadu v hospodě a nešťastný anděl ho tahal na pódium. Konečně byl tady! "Milé děti, doufám, že jste byly hodné a přeji vám, abyste byly pořád hodné!" huhlal Mikuláš do mikrofonu. Tak na to jsme čekali, v tom mrazu. Pár statečných dětí mu šlo recitovat básničku, ale poté, co některé neohrabaně přetáhl berlou při předávání mikrofonu, jich moc nezbylo. Zasmála jsem se a šla si koupit pro změnu svařené víno. U stánku mě odchytil manžel. "Spěcháme, tak to rychle vypij!" Ucucávala jsem horké víno a cítila jsem, že letos ze mně bude veselý čert.

Se zhasnutými světly jsme dojeli k domu, kde na nás čekaly děti. Jako vždy jsme měli otevřeny dveře do sklepa a tam byl připraven náš převlek. Pomohla jsem Mikukášovi do hábitu, který původně nosil snad Mojžíš v našem divadle Moravskoslezském. Nezapomeň si převléct ponožky, aby tě děti nepoznaly, až potom půjdeme jako na návštěvu. Natáhla jsem si na sebe černé punčocháče s přišitým ocasem, vyrobeným z dalších černých punčocháčů a nacpaných černou pletenou šálou. A ty si nezapomeň sundat naušnice, nabádal mě manžel. Začernila jsem si obličej stíny značky Catrice a natáhla paruku, ta pro změnu hrála v nějaké opeře. Sebrali jsme koš s připravenými dárečky a šli pomalu po schodech nahoru do domu, přitom jsem si však nejméně třikrát přišlápla ocas a v punčocháčích sjela po dřevěném schodu zase na začátek. Zdárně jsme zdolali schody a potichu vstoupili přímo do obývacího pokoje. Ten byl plný dětí, některé si hrály, některé seděly rodičům na klíně a všichni očekávali Mikuláše. " Jsou tady nějaké děti?" zahulákal Mikuláš. Průšvih je, že když si můj muž nasadí masku Mikuláše, moc přes ni nevidí. Začala jsem rozkuráženě pobíhat po obýváku a řvát, "do pekla s nimi, do pekla!" v tom mi ujela noha a já jsem doklouzala po hladké podlaze až k mamince, která evidentně do pekla nepatřila. A ty, taky do pekla, nedala jsme se a plácla ji po zadku. Nééééééééé, maminku néééééééé, křičely děti. Mezitím si Mikuláš srovnal masku tak, aby viděl alespoň na jedno oko, zorientoval se v dětech a zamířil k nejstaršímu Vojtovi. Jelikož se hříchy opakují s železnou  pravidelností, nebylo to tak těžké. "Vojto, Vojto, viděl jsem tě v úterý a ve čtvrtek, jak si koušeš nehty a taky si neuklízíš pokojíček, tak co s tebou, asi tě čert vezme do pekla." Vojta se strdnatě Mikulášovi postavil a se vztyčeným ukazováčkem říká. "Náhodou na levé ruce si už nehty nekoušu!" Tak to je pokrok, říkám si.  "Aby jsi odčinil své hříchy, musíš mi zazpívat nějakou písničku" "No, jo, ale já si na žádnou nevzpomínám, snad jedině státní hymnu." Vidím, jak se Mikuláš pod maskou směje. Se slovy "Kde domov můj, kde domov můj..." vstáváme a posloucháme Vojtu, kterému musí pomoci babička s posledními slovy. Mikuláš povídá, " hezky jsi to zapíval, už 500 let nosím dětem dárky, ale státní hymnu mi ještě nikdo nezazpíval." Rozdáváme dárky, až se dostáváme k tomu nejmenšímu, tříletému Matýskovi. Sedí na klíně největšímu hříšníkovi, kterého bych vzala do pekla hned, kdyby se malý Mates nedržel tatínka jako klíště. "Viděl jsem Matýsku, že špatně papáš, maminka už si s tebou neví rady, polepšíš se?" "Polepším, polepším!", kříčí Mates. A zazpíváš mi nějakou hezkou písničku? A Mates zpívá,  "Pes jitrničku sežral, docela maličkou, kuchař ho za to praštil, do hlavy paličkou ..." Teď už se smějeme všichni.  Rozdali jsme dárky, ještě jednou jsem výhružně oběhla obývák, ať si to ty děti chvíli pamatují. Avšak marná snaha, všechny už vybalovaly čokoládové čerty a Mikuláše. Konečně jsme zpět ve sklepě a převlékáme se. Odličuji se a zase líčím, jako člověk. Nezapomeň na ponožky! Nasedáme do auta, nastartujeme, rozsvítíme světla, popojedeme asi tři metry, zaparkujeme a troubíme. Návštěva je tady. Vítají nás děti. "Strycu, strycu, byl tady Mikuláš s čertem, ale zase jsi ho nestihl." Vojta si nás obchází a pečlivě prohlíží. " Ty, strycu, víš že máš postavu jako ten Mikuláš? Ale ten měl jiné ponožky!" Nebezpečí odhalení je zažehnáno. Odjíždíme s pocitem vykonaného dobra. Českým Mikulášům se zpívají hymny.

Moje recepty vycházejí vždy z místních (lokálních) potravin. Každý dnes vaří cizokrajnou kuchyni, thajskou, čínskou, italskou, řeckou a pod. Nemám nic proti tomu, také ji ráda vyzkouším.  Ale vařit z regionálních potravin je to nejzdravější. Zvláště pokud máte čas a chuť si občas něco zavařit a uskladnit k pozdějšímu, třeba zimnímu použití. Staří valaši vařili téměř výhradně ze zemáků (brambor), ječných krup, pohanky, kysaného zelí, méka a sýru. Maso vepřové, jehněčí, hovězí, ale to jen občas. Tento recept je nejen zdravý ale i levný! Pravý Valašský kontrabáš se vaří z pohanky nebo z krup. Můžete použít celé krupky, nebo střední, není vhodná lámanka, zkrátka co máte doma. Výhodou tohoto receptu je, že můžete spotřebovat zbytek jídla z předchozího dne

Suroviny: 2 hrky krup (pohanky), 3 střední zemáky (vhodné je použít zbytek z předchozího jídla), cibule, sádlo, uzenina (klobáska, kabanos, uzený vepřový bok, šunka - zkrátka co máte v lednici), čenek, sůl, pepř, majoránka

Kroupy dáme vařit v asi 2 litrech vody. Vaříme dle potřeby, pohanku asi 10 min., velké kroupy 20 min., vypneme a necháme pod pokličkou dojít. Zkusíme zda jsou kroupy měkké, případnou vodu slejeme. Pokud máme syrové brambory nakrájíme na kostky a můžeme přidat ke krupkám a vaříme společně. Pokud máme již uvařené brambory, nakrájíme na větší kostky. Do pekáče dáme velkou lžíci sádla, nakrájenou cibuli a nakrájenou uzeninu. Necháme orestovat až cibulka zrůžoví a uzenina se lehce opeče. Oloupaný česnek (množství dle chuti), nadrtíme a přidáme  Pak vsypeme do pekáče kroupy s bramborama. Zamícháme, osolíme, opepříme, přidáme majoránku. Jelikož jsme vařili kroupy bez soli, je potřeba pořádně osolit, také česnekem nešetřím, ať není jídlo plané. Pekáč vložím do rozpálené trouby a zapékám asi 20 minut, až se všechny chutě krásně promísí. Nádherně to voní a ještě lépe chutná. Někdo při zapékání posype strouhaným  sýrem, ale do správného kontrabáše nepatří. Podáváme s kyselým okurkem, nebo zelím. Já si ale dnes k němu udělám salát z typicky podzimní zeleniny - červené řepy.

Na podzimní deprese je potřeba nasadit vitamínovou bombu v podobě syrové zeleniny. Červená řepa je strašně zdravá a je fantastická vařená nebo pečená. Ale jakoukoliv tepelnou úpravou ztrácí cenné vitamíny. Dále je zdrojem železa, vápníku, draslíku, křemíku, vlákniny a dalších látek nezbytných pro správné fungování našeho organismu. Většina z nás si pamatuje pachuť červené řepy podávané ve školních jídelnách s fenyklem. Ten vynecháme, za to přidáme:

3 bulvy syrové červené řepy, polovinu bulvy celeru, 1 větší mrkev, syrový křen nebo křen jablečný, 1 jablko, med, sůl, citrón, olivový olej

Postup: červenou řepu oloupeme (okrájíme), pracujeme nejlépe v rukavicích, protože řepa barví. Nastrouháme na hrubé proužky, stejně tak celer,mrkev a jablko. Čerstvý křen nastrouháme na jemném struhadle, pokud nemáme čerstvý křen, můžeme použít jemný jablečný. Vymačkáme jeden celý citrón, osolíme, osladíme medem a zakápneme olivovým olejem. Vše zamícháme a dochutíme. 

Je před vánocema. Peče se vánoční cukroví. Tedy abych to upřesnila. naše babička, moje maminka, které je 74 let je peče. A abych ji v tom nenechala, slíbila jsem, že upeču čtyři druhy, které vím, že nepeče. Tedy především kakaové důlkové koláčky ze sádla. Ty milují hlavně moje děti, recept mám od tchýně. Problém u těchto koláčků je ten, že se musí zpracovávat rozpuštěné teplé sádlo rukama s kakaem,moukou a cukrem, což je značně nepříjemné, aspoň pro většinu lidí. Dalším problémem je jejich pečení. Ve skutečnosti se nepečou,  spíše jen suší, v mírně rozpálené troubě, tak na 100°C , asi 30-40 minut. ( Tady je recept: 20 dkg mletého cukru, 15 dkg hladké mouky, 15 dkg sádla, 1/2 balíčku kakaa, zpracujeme do válečku, krájíme malé kousky, které tvarujeme jako kuličku, kterou pak zmáčneme, koncem vařechy udělám v každém důlek, který po upečení plním čokoládou nebo zavařeninou.) Většina lidí je peče a ony popraskají. Když se ale podaří, je potřeba se s nimi pochlubit. Moje maminka mě přesvědčila, že je potřeba zkontrolovat naši chalupu, jestli ji někdo nevykradl. Ve skutečnosti potřebovala zajet do Opavy něco si vyřídit a při té příležitosti ji napadlo navštívit kamarádky a popřát jim šťastné a veselé. Takže i když je předvánoční tzv. hektický týden, bereme ráno auto a vyrážíme směr Opava.

 Po cestě zastavujeme v Miloticích u Medového sklípku. No jasně, nemám ještě všechny dárky pohromadě a vzpomněla jsem si, že manžel tady nakupuje skvělou slivovici s medem. Sklípek je plný kupujících. Na jedné straně paní prodavačka za pultíkem nabízí med, medovinu a taky slivovici s medem. Jenže ouha, je to produkt likérky, ne domácí výrobek. Chvíli to obhlížím a přešlapuju na místě. Na druhé straně sklípku stojí asi 70- letý stařík, který s kamarádem ochutnává slivovici. To je určitě majitel, jdu k němu a ptám se: Prosím vás, tu slivovici s medem, co jste vyráběl, už nemáte? Nemám, nemám, sklíčeně oznamuje stařík. Kupte si tuto a ukazuje na výrobek likérky. Zklamaně říkám."Tu znám, ale ta není tak dobrá jako ta Vaše, domácí výroba, je domácí výroba!" Dědovi se rozsvítily oči." No, to jo, to jo! Víte co paní, kdy pojede zpátky okolo, já vám něco nachystám." Jenže já vím, že nazpět pojedu jinou cestou a do vánoc se tady již nedostanu, tím pádem, nebudu mít tenhle originální dárek pro manžela. Připojuje se naše babi. "A fakt už nic nemáte, my se tady už pane nedostaneme do Vánoc, to je škoda." Dědovi svítí oči. "Pojďte paní, aspoň Vás pohostím, zkusíte tu moji slivovici. Takové hezké paninky, musím vám nalít a dáte si se se mnou na zdraví." Nalívá slivovici, mezitím se sklípek vyprázdnil od zákazníků a jsme tam sami. Děda vytahuje zpoza pultu vlastní výrobek, to je ona, slivovice s medem! Jásám! "Víte, když tu  nikdo není, tak vám to řeknu. Mám s tím teď problém, to víte zákony. Ale pro dobré zákazníky se ještě něco najde. Takové pěkné paninky, poďte a dejte si. A kolik těch lahví budete potřebovat?" směju se a kupuju 3 láhve. A pak, že nejsou! Babi si dává ještě jednu na zdraví, já řídím, takže nic. Děda se usmívá, a příjďte zase paninky, mává nám na cestu. Tak tenhle výlet hezky začíná. Jedeme do Opavy, vyřídíme co potřebujeme a babi mě zve na oběd. Už si byla v Breda Weinstein? Nebyla, takže je rozhodnuto. Přijíždíme do podzemních garáží nákupního střediska. Jezdícími schody vyjedeme nahoru a nestačím se divit. Tenhle shopping park postavili v areálu bývalého pivovaru tak, že obestavěli pivovarský komín a budovy skleněným skeletem. Zajímavé a hezké. Vyjíždíme kolem komína nahoru do občerstvení. Je to jako jinde, KFC, číňani, domácí kuchyně. Vyjímečně si objednávám u číňanů pikantní kuře a než mi ho přinesou všimnu si, že paní za mnou objednává suši. Bere si ho v jakémsi přenosném balení a odchází. rychle se rozhoduju, dejte mi také to 1 balení suši. Bude  to dárek pro manžela na večer, vždyť dnes máme výročí svatby!

Vyrážíme z Opavy směrem na naši chalupu v Zálužné. Dokud žil děda, bývali tam celý rok, teď co je babi sama, je tam od května do září. Je potřeba zkontrolovat zazimování, jestli je vše v pořádku. Zimy tu bývají docela drsné. "Počkej", vyruší mě z rozjímání babi." Tady mají levný benzín, zastav a natankujem." Vylézám z auta a zjišťuji, že začíná foukat pěkně silný a studený vítr. Otevřu nádrž a zastrčím pistoli. Malinko natankuji a pistole sama vypne. Zkouším to znovu a znovu, ale pořád to samé. Trochu nateče a pistole vypne. Tak nevím, asi máme plnou nádrž, konstatuji, zavřu ji a utíkám do auta. Fuj, to je zima. Mezitím babi platí pumpařce. Vrací se do auta a nadává." To se vůbec nevyplatilo tankovat za 2 stovky. říkala ta baba, že musíš tu pistoli trochu otočit, pak to jde líp, ale prý jsme s tím měli problém jen my." To je ale kráva, říkám si v duchu, to znamená, že si stěžují všichni, ona dobře ví, že ta pistol je špatná. Její chyba, říkám si, mohla mít větší tržbu. Vyjíždím od pumpy a kouknu na ciferníky přede mnou, nádrž ukazuje sotva čtvrt. Snad dojedeme.

Přijíždíme na chalupu, kolem je totálně mrtvo, všechny chaty a chalupy jsou opuštěné, no co by tady kdo dělal, den před vánocema. Zkontrolujeme chalupu, nikdo nás nevykradl, vše je v pořádku. Ještě kouknu na altán. Náš děda byl domácí kutil a vymyslel důmyslné zařízení na zazimování altánu. Nahoře se plachta zapne na poutka a dole se do poutek navleče lešenářská trubka, aby plachta byla zatížená. Jenže plachta, která zakrývá vchod je stržena z jedné strany, to asi jak foukal vítr. A severák fouká i teď.Plachta s trubkou je těžká a ztuhlá zimou, ani s ní nehnu.  Nasadím si kapuci a jediné co jsem schopna udělat je, nahoře plachtu přibít hřebíky. Na jaře to budem muset spravit, doufejme, že to vitr nestrhne. Nasedáme do auta a zapínám topení na plné pecky, hlavu a ruce mám zmrzlé jak preclík. Čeká nás poslední bod našeho výletu. Návštěva na Dubové. Letošní zima je překvapivá. Ještě pořádně nenapadl sníh a teploty jsou okolo nuly. Tady je zelená tráva a stromy mají bílou námrazu. Krásné! Vjíždíme do aleje na Dubové, která vede k zámku. Ta alej má zvláštní kouzlo. Stromy mají rozvětvené koruny, po obou stranách lemují úzkou cestu, na ktreré se dvě auta proti sobě nevyhnou. Představuji si, jak tady před sto lety jezdili kočárem do svého zámku hrabě Camillo a Marie Razumovští, poslední majitelé zámku. Ona zahalena ve svých kožešinách hledí z kočáru na ojíněné stromy a těší se do vyhřátého zámku. Zastavuji. "Nezlob se, ale tohle si musím vyfotit!" Fotím a zase mrznu. Nasedám do auta. Teď už jenom kousek a jsme u tety Boženky.

Teta Boženka má 83 let, bydlí v domečku, který postavila její dcera skoro vlastníma rukama. Je moc hezký, moderní a přece vesnicky útulný. Tak jsme tady Boženko, šťastné a veselé! Boženka vaří kávu a nabízí cukroví. Taky jsme přivezli a tak koštujeme společně. Klepy, klep na okno. Ale to je Eliška, říká Boženka, viděla vás přijíždět. Elišce je 65 let, vedle Boženky a moji maminky je to dorostenka. Pojď dál Eliško. Eliška nese svoje cukroví, musíte okoštovat. A tak koštuji cukroví, které se upeklo na Dubové, piju kávu a sleduji ten cvrkot, jak se holky se dlouho neviděly, pijou vaječný koňak a mají si co říct. "Nalijte si ještě děvčata ten vaječňák, dejte si na zdraví. A co je nového Eliško? Co říkáš? Já ti mám nového doktora, já ti nevím, říká že dobře slyším, ale já neslyším. Ve Vítkově je nová optika, už jsi tam byla Boženko, mě ti předepsali nové brýle a nabídli tam slevu. Tak si je jdu zítra vyzvednout. Tři tisíce chtěli. No nevíš, kde na to mají důchodci brát? Ale když mám tu slevu. Holky, ale mě vám zvedli důchod, přišlo mi o 43 korun více, to je ta valorizace. Jak to, mě nic nepřišlo? Oni mají letos zpoždění s výplatama, však to přijde. A kdo ti přijede na vánoce? No vždyť víš, jako obvykle." Všimli jste si, že holky v každém věku si říkají holky?  Vůbec mě nepustily ke slovu. Ale to nevadí, hlavně, že si mohly popovídat. Dopíjím kávu, venku je tma jak v pytli. Nasedáme do auta, čeká nás ještě hodina cesty domů. V autě si povídáme jaký to byl příjemný den. Mě se zdá, že jsi dnes nějak moc pila, dobírám si matku, a ten děda ve sklípku po tobě evidentně jel! "Tak to spíš po tobě!" Vrací mi to. Mám radost. Doma mě čeká manžel s uzeným lososem, já mám pro něj suši. Pozítří je štědrý den.

Tak šťastné a veselé, děvčata!

Nikdy jsem netoužila po životě na venkově. Život to zařídil za mně. Všechny mé kamarádky z mládí toužily mít rodinu a bydlet v domečku. Já ne. Proto jsem asi jediná, komu se to povedlo. Život na venkově byl pro mě nuda. Vše se přece odehrává ve městě. Poslední dobou ale, musím změnit názor. Je toho tolik, co se kolem mne děje. Ani to nestačím zaznamenávat.

Mezi svátky manžel organizuje turnaj ve stolném tenise. Přijíždějí hráči do místní školy, kde se vše odehrává. Každý rok mu pomáhám v bufetu, prodávám, nalévám, připíjím vítězům, utěšuju poražené. Snažím se udržovat dobrou náladu. Letos to nebylo jinak. Objevují se staří známí, ale i noví hráči. Vítáme se, seznamujeme se. Průběžně přicházejí také manželky hráčů, podpořit ve hře, zeptat se co je nového. Pro větší legraci jsme připravili letos bohatou tombolu, můžete vyhrát šampus, kalendář, pexeso a mnoho dalších hloupostí, bez kterých se určitě neobejdete. Přichází Jana se svými dvojčaty,chlapeček a holčika 5 let. Teto my chceme los! Samozřejmě, ráda vyhovím. Děti tahají losy a opravdu vyhrávají jednu z cen - zlaté prasátko. To je radosti! Musí se jít hned pochlubit tatínkovi, který ovšem bedlivě sleduje probíhající utkání. Děti rozrazí dveře do tělocvičny a křičí: Tatííííííííííí, tatíííííííííí, máme zlaté prasátko! Všichni diváci se pobouřeně otočí, kdo to ruší. Pšššššt, nakazuje tatínek a vrací děti zpět do bufetu. "To fakt vyhráli?" Ptá se. No jistě, jsou šikovné. No, tak tady máš ještě stovku, ať si ještě zahrají a odchází sledovat utkání, v domění, že získal čas. Děti hrají dál. Pexeso, kaledář, létající talíř, fakt se jim daří. A co je tohle? Jeden ze sponzoru daroval 2 pánské košile. Samozřejmě, vyhráli obě dvě! Tatííííííííííííí, máme pro tebe košili, běží se pochlubit do publika. Pšššššššššššššššššššššt, ale to už se všichni smějí. To jsme rádi Pepo, že máš co na sebe. Mezitím miJana sděluje co je nového, děti chodí do školky a ona může s manželem podnikat, to je fajn, dost dlouho seděla doma. "A víš co, v loni jsme byli na plese dárců krve, taky tam byla tombola ......" Musím obsluhovat, skončil zápas. Děti žádají nové losy do tomboly. Vyhrály další létající talíř a odcházejí si házet. Přichází další manželka známého hráče, máte tombolu? Tak mi taky dej, ať vás podpořím. Ze zadu slyším Janu: "My jsme v loni byli na plese dárců krve, nechali jsme tam 5OO korun v tombole ........" Tak si holky taky dejme na zdraví, zastavuju Janu a nalévám Fernet Zetko, to pijeme my mladí. Musím obsluhovat, vařím párky a nalévám naši vyhlášenou kyselici. Jana shání děti, sbírá do igelitky všechny výhry. Tak si dej ještě jednu na cestu, říkám a nalévám. A je to tu znovu: "My jsme byli v loni na plese dárců krve, no letos nepůjdem, nechali jsme tam 500 korun v tombole a vyhráli - knedlík!" Ještě, že ty děti musely domů, vytáhly z peněženky rodičů na naši tombolu víc, než na plese dárců krve.

Na odpolední kafe přišla naše babi. "Tak, jak to jde, a kde máš manžela?" Tělocvična je s bufetem propojena spojovacími dveřmi, do kterých pořadatel umístil velké reprobedny. Když hlásí utkání, ať je slyšet v obou místnostech. "Pojď, ukážu ti ho", vedu babi ke spojovacím dveřím. " No, koukej, tam za rohem sedí a hlásí utkání. Nevidíš, no tak, musíš se pořádně nahnout." Babi poslušně natahuje hlavu, aby lépe viděla, ucho přilepené na reprobednu. V tom se ozve hlášení: "Na stůl číslo tři se připraví hráč s číslem ......" Naše babi odletěla od reprobedny, jak vystřelený šíp. Drží se za ucho. Já se držím za hlavu. "Jsi v pořádku?" "Chceš mě zabít? Vždyť jsem z toho málem ohluchla!" Vidím, že je v pořádku. "Promiň, prosím tě, to jsem nechtěla, ale letěla jsi krásně!" Nalévám ji na uklidnění Fernet. Ale víš, co, bylo to jak scéna z filmu.

Je zvláštní, že každý rok se tady objeví nová zajímavá dvojice  a noví sympatičtí lidé. Letos je to nový hráč se svou novou přítelkyní a její matka. Je to sympaťák, zve přítelkyni i její matku do bufetu. Tak co si dáte maminko? Paní už má nějaké roky, tvář má jakoby ošlehanou větrem. Připadá mi jako stará indiánka. "Víte paní, jsem tu jen na Vánoce, po Novém roce se vracím do Mongolska." Překvapeně zvednu obočí. "Vy bydlíte v Mongolsku?" To je nějaký vtip, ne? "To jako že, bydlíte v jurtě?" To jsem vtipná, ha, ha. " No bydlím, i v jurtě. Víte už tam žiju 25 let. S manželem jsme hledali vzácné kovy. Ano, i zlato. Ale manžel letos zemřel, tak nevím, jestli se nemám vrátit, mladí mne potřebujou." Nestačím kulit oči. Tak mongolskou babičku jsme tady ještě neměli. Tohle je na samostatné povídání. Musíme je pozvat někdy na večeři.

Turnaj končí. Tombola je rozebraná. Hlavní cena "Talíř řezníka Krkovičky" je snězena. Vítězové přebírají ceny. Poslední fotky na památku. Poslední pozvání na štamprli. Uklízím bufet, třídím odpad. Zamykáme školu, jdeme domů. Doma hodím nožky na stůl, bolí, bolí, celý den běhaly. Ale dobře to všechno dopadlo, říkám manželovi. "Výborně, představ si, že ten Jan má mongolskou babičku. No, ty musíme pozvat na večeři. To mě zajímá. A něco mě naučila. Bičan charte!" A co to je? "Miluji tě!" Díky, já tebe taky.