Na Mikuláše s hymnou

Ukládám do pytle masku Mikuláše s čertem. Jelikož již máme děti z domu, Mikuláš s čerty a anděly k nám nechodí. Jaká škoda, zazpívala bych jim a dostala dáreček. Pak bychom si dali kalíšek na zahřátí. Protože je můj manžel statný dvoumetrový muž, hrajeme si na Mikukáše s čertem sami a chodíme pravidelně nadělovat. Letos jsme jeli jako obvykle, do Frýdku k příbuzným. Jelikož měl manžel ještě něco k vyřízení, vyhodil mně na náměstí, kde probíhaly právě adventní trhy. Hezky profukovalo a já jsem byla během pěti minut promrzlá na kost. Nejprve jsem se šla ohřát k čertům, kteří předváděli svoji ohňovou šou, jenže to moc nepomáhalo. Takže nezbylo než obejít stánky s vánočním zbožím a vybrat si ten s punčem. Byl totiž nejvoňavější. Rychle jsem srkala horký nápoj a cítila, jak se mi v žaludku rozlévá horkost. Mezi tím jsem slyšela, jak děti vyvolávají, "my chceme Mikuláše", asi už jim bylo taky zima. Jen čertům evidentně zima nebylo a byli čím dál tim veselejší. Což připisuji prázdné láhvi, kterou neobratně skrývali na pódiu. A poté co hlavnímu Luciferovi chytla nad čelem paruka při předvádění uhasínání hořícího kolíku vkládáním do pusy a Luciferka ho začala hasit vodou z jiné láhve, kterou měla připravenou, naštěstí je nezaměnila, pak to čerti konečně vzdali a přišel Mikuláš. Ten evidentně čekal na svůj výstup vzadu v hospodě a nešťastný anděl ho tahal na pódium. Konečně byl tady! "Milé děti, doufám, že jste byly hodné a přeji vám, abyste byly pořád hodné!" huhlal Mikuláš do mikrofonu. Tak na to jsme čekali, v tom mrazu. Pár statečných dětí mu šlo recitovat básničku, ale poté, co některé neohrabaně přetáhl berlou při předávání mikrofonu, jich moc nezbylo. Zasmála jsem se a šla si koupit pro změnu svařené víno. U stánku mě odchytil manžel. "Spěcháme, tak to rychle vypij!" Ucucávala jsem horké víno a cítila jsem, že letos ze mně bude veselý čert.

Se zhasnutými světly jsme dojeli k domu, kde na nás čekaly děti. Jako vždy jsme měli otevřeny dveře do sklepa a tam byl připraven náš převlek. Pomohla jsem Mikukášovi do hábitu, který původně nosil snad Mojžíš v našem divadle Moravskoslezském. Nezapomeň si převléct ponožky, aby tě děti nepoznaly, až potom půjdeme jako na návštěvu. Natáhla jsem si na sebe černé punčocháče s přišitým ocasem, vyrobeným z dalších černých punčocháčů a nacpaných černou pletenou šálou. A ty si nezapomeň sundat naušnice, nabádal mě manžel. Začernila jsem si obličej stíny značky Catrice a natáhla paruku, ta pro změnu hrála v nějaké opeře. Sebrali jsme koš s připravenými dárečky a šli pomalu po schodech nahoru do domu, přitom jsem si však nejméně třikrát přišlápla ocas a v punčocháčích sjela po dřevěném schodu zase na začátek. Zdárně jsme zdolali schody a potichu vstoupili přímo do obývacího pokoje. Ten byl plný dětí, některé si hrály, některé seděly rodičům na klíně a všichni očekávali Mikuláše. " Jsou tady nějaké děti?" zahulákal Mikuláš. Průšvih je, že když si můj muž nasadí masku Mikuláše, moc přes ni nevidí. Začala jsem rozkuráženě pobíhat po obýváku a řvát, "do pekla s nimi, do pekla!" v tom mi ujela noha a já jsem doklouzala po hladké podlaze až k mamince, která evidentně do pekla nepatřila. A ty, taky do pekla, nedala jsme se a plácla ji po zadku. Nééééééééé, maminku néééééééé, křičely děti. Mezitím si Mikuláš srovnal masku tak, aby viděl alespoň na jedno oko, zorientoval se v dětech a zamířil k nejstaršímu Vojtovi. Jelikož se hříchy opakují s železnou  pravidelností, nebylo to tak těžké. "Vojto, Vojto, viděl jsem tě v úterý a ve čtvrtek, jak si koušeš nehty a taky si neuklízíš pokojíček, tak co s tebou, asi tě čert vezme do pekla." Vojta se strdnatě Mikulášovi postavil a se vztyčeným ukazováčkem říká. "Náhodou na levé ruce si už nehty nekoušu!" Tak to je pokrok, říkám si.  "Aby jsi odčinil své hříchy, musíš mi zazpívat nějakou písničku" "No, jo, ale já si na žádnou nevzpomínám, snad jedině státní hymnu." Vidím, jak se Mikuláš pod maskou směje. Se slovy "Kde domov můj, kde domov můj..." vstáváme a posloucháme Vojtu, kterému musí pomoci babička s posledními slovy. Mikuláš povídá, " hezky jsi to zapíval, už 500 let nosím dětem dárky, ale státní hymnu mi ještě nikdo nezazpíval." Rozdáváme dárky, až se dostáváme k tomu nejmenšímu, tříletému Matýskovi. Sedí na klíně největšímu hříšníkovi, kterého bych vzala do pekla hned, kdyby se malý Mates nedržel tatínka jako klíště. "Viděl jsem Matýsku, že špatně papáš, maminka už si s tebou neví rady, polepšíš se?" "Polepším, polepším!", kříčí Mates. A zazpíváš mi nějakou hezkou písničku? A Mates zpívá,  "Pes jitrničku sežral, docela maličkou, kuchař ho za to praštil, do hlavy paličkou ..." Teď už se smějeme všichni.  Rozdali jsme dárky, ještě jednou jsem výhružně oběhla obývák, ať si to ty děti chvíli pamatují. Avšak marná snaha, všechny už vybalovaly čokoládové čerty a Mikuláše. Konečně jsme zpět ve sklepě a převlékáme se. Odličuji se a zase líčím, jako člověk. Nezapomeň na ponožky! Nasedáme do auta, nastartujeme, rozsvítíme světla, popojedeme asi tři metry, zaparkujeme a troubíme. Návštěva je tady. Vítají nás děti. "Strycu, strycu, byl tady Mikuláš s čertem, ale zase jsi ho nestihl." Vojta si nás obchází a pečlivě prohlíží. " Ty, strycu, víš že máš postavu jako ten Mikuláš? Ale ten měl jiné ponožky!" Nebezpečí odhalení je zažehnáno. Odjíždíme s pocitem vykonaného dobra. Českým Mikulášům se zpívají hymny.