Na turnaji v bufetu

Nikdy jsem netoužila po životě na venkově. Život to zařídil za mně. Všechny mé kamarádky z mládí toužily mít rodinu a bydlet v domečku. Já ne. Proto jsem asi jediná, komu se to povedlo. Život na venkově byl pro mě nuda. Vše se přece odehrává ve městě. Poslední dobou ale, musím změnit názor. Je toho tolik, co se kolem mne děje. Ani to nestačím zaznamenávat.

Mezi svátky manžel organizuje turnaj ve stolném tenise. Přijíždějí hráči do místní školy, kde se vše odehrává. Každý rok mu pomáhám v bufetu, prodávám, nalévám, připíjím vítězům, utěšuju poražené. Snažím se udržovat dobrou náladu. Letos to nebylo jinak. Objevují se staří známí, ale i noví hráči. Vítáme se, seznamujeme se. Průběžně přicházejí také manželky hráčů, podpořit ve hře, zeptat se co je nového. Pro větší legraci jsme připravili letos bohatou tombolu, můžete vyhrát šampus, kalendář, pexeso a mnoho dalších hloupostí, bez kterých se určitě neobejdete. Přichází Jana se svými dvojčaty,chlapeček a holčika 5 let. Teto my chceme los! Samozřejmě, ráda vyhovím. Děti tahají losy a opravdu vyhrávají jednu z cen - zlaté prasátko. To je radosti! Musí se jít hned pochlubit tatínkovi, který ovšem bedlivě sleduje probíhající utkání. Děti rozrazí dveře do tělocvičny a křičí: Tatííííííííííí, tatíííííííííí, máme zlaté prasátko! Všichni diváci se pobouřeně otočí, kdo to ruší. Pšššššt, nakazuje tatínek a vrací děti zpět do bufetu. "To fakt vyhráli?" Ptá se. No jistě, jsou šikovné. No, tak tady máš ještě stovku, ať si ještě zahrají a odchází sledovat utkání, v domění, že získal čas. Děti hrají dál. Pexeso, kaledář, létající talíř, fakt se jim daří. A co je tohle? Jeden ze sponzoru daroval 2 pánské košile. Samozřejmě, vyhráli obě dvě! Tatííííííííííííí, máme pro tebe košili, běží se pochlubit do publika. Pšššššššššššššššššššššt, ale to už se všichni smějí. To jsme rádi Pepo, že máš co na sebe. Mezitím miJana sděluje co je nového, děti chodí do školky a ona může s manželem podnikat, to je fajn, dost dlouho seděla doma. "A víš co, v loni jsme byli na plese dárců krve, taky tam byla tombola ......" Musím obsluhovat, skončil zápas. Děti žádají nové losy do tomboly. Vyhrály další létající talíř a odcházejí si házet. Přichází další manželka známého hráče, máte tombolu? Tak mi taky dej, ať vás podpořím. Ze zadu slyším Janu: "My jsme v loni byli na plese dárců krve, nechali jsme tam 5OO korun v tombole ........" Tak si holky taky dejme na zdraví, zastavuju Janu a nalévám Fernet Zetko, to pijeme my mladí. Musím obsluhovat, vařím párky a nalévám naši vyhlášenou kyselici. Jana shání děti, sbírá do igelitky všechny výhry. Tak si dej ještě jednu na cestu, říkám a nalévám. A je to tu znovu: "My jsme byli v loni na plese dárců krve, no letos nepůjdem, nechali jsme tam 500 korun v tombole a vyhráli - knedlík!" Ještě, že ty děti musely domů, vytáhly z peněženky rodičů na naši tombolu víc, než na plese dárců krve.

Na odpolední kafe přišla naše babi. "Tak, jak to jde, a kde máš manžela?" Tělocvična je s bufetem propojena spojovacími dveřmi, do kterých pořadatel umístil velké reprobedny. Když hlásí utkání, ať je slyšet v obou místnostech. "Pojď, ukážu ti ho", vedu babi ke spojovacím dveřím. " No, koukej, tam za rohem sedí a hlásí utkání. Nevidíš, no tak, musíš se pořádně nahnout." Babi poslušně natahuje hlavu, aby lépe viděla, ucho přilepené na reprobednu. V tom se ozve hlášení: "Na stůl číslo tři se připraví hráč s číslem ......" Naše babi odletěla od reprobedny, jak vystřelený šíp. Drží se za ucho. Já se držím za hlavu. "Jsi v pořádku?" "Chceš mě zabít? Vždyť jsem z toho málem ohluchla!" Vidím, že je v pořádku. "Promiň, prosím tě, to jsem nechtěla, ale letěla jsi krásně!" Nalévám ji na uklidnění Fernet. Ale víš, co, bylo to jak scéna z filmu.

Je zvláštní, že každý rok se tady objeví nová zajímavá dvojice  a noví sympatičtí lidé. Letos je to nový hráč se svou novou přítelkyní a její matka. Je to sympaťák, zve přítelkyni i její matku do bufetu. Tak co si dáte maminko? Paní už má nějaké roky, tvář má jakoby ošlehanou větrem. Připadá mi jako stará indiánka. "Víte paní, jsem tu jen na Vánoce, po Novém roce se vracím do Mongolska." Překvapeně zvednu obočí. "Vy bydlíte v Mongolsku?" To je nějaký vtip, ne? "To jako že, bydlíte v jurtě?" To jsem vtipná, ha, ha. " No bydlím, i v jurtě. Víte už tam žiju 25 let. S manželem jsme hledali vzácné kovy. Ano, i zlato. Ale manžel letos zemřel, tak nevím, jestli se nemám vrátit, mladí mne potřebujou." Nestačím kulit oči. Tak mongolskou babičku jsme tady ještě neměli. Tohle je na samostatné povídání. Musíme je pozvat někdy na večeři.

Turnaj končí. Tombola je rozebraná. Hlavní cena "Talíř řezníka Krkovičky" je snězena. Vítězové přebírají ceny. Poslední fotky na památku. Poslední pozvání na štamprli. Uklízím bufet, třídím odpad. Zamykáme školu, jdeme domů. Doma hodím nožky na stůl, bolí, bolí, celý den běhaly. Ale dobře to všechno dopadlo, říkám manželovi. "Výborně, představ si, že ten Jan má mongolskou babičku. No, ty musíme pozvat na večeři. To mě zajímá. A něco mě naučila. Bičan charte!" A co to je? "Miluji tě!" Díky, já tebe taky.